Jak barvit keramiku a hliněné výrobky přírodními barvivy před výpalem

Proč je barvení keramiky zásadně jiná disciplína než barvení textilu

Keramika a hliněné výrobky se barví úplně jiným principem než textil nebo vlna, protože surová hlína, takzvaný střep, se při výpalu v peci zahřívá na stovky až přes tisíc stupňů Celsia, a žádné klasické rostlinné barvivo z cibule, kurkumy nebo bezinek tuto teplotu nevydrží a jednoduše vyhoří beze stopy. Proto se v keramice nehovoří o barvení ve smyslu namáčení do barvicí lázně, ale o pigmentaci pomocí minerálních oxidů, hlinek a takzvaných engob, které jsou tepelně stálé a svůj odstín si uchovají i po výpalu.

Přesto existuje prostor, kde se přírodní materiály a postupy uplatní i v keramice, a to především u takzvané engoby, tedy barvené hlínové suspenze, kterou lze připravit doma z místních jílů a hlinek různých barevných odstínů, a dále u technik kuřáckého nebo rašelinového výpalu, kde přírodní organický materiál ovlivňuje konečný povrch jiným způsobem než klasické barvivo.

Co je engoba a jak ji doma připravit z přírodních hlinek

Engoba je v podstatě tekutá hlína namíchaná do konzistence hustšího mléka, která se nanáší na povrch ještě nevypáleného, takzvaně syrového výrobku, a po výpalu zůstává jako barevná, matná nebo mírně lesklá vrstva na povrchu. Barva engoby je dána přirozeným zabarvením konkrétního jílu, přičemž různé lokality mají jíly s odlišným obsahem minerálů, od béžových a žlutavých přes červenohnědé až po šedé a téměř bílé tóny.

Pro domácí přípravu engoby je nejlepší vycházet z místní hlíny, kterou je možné nasbírat na zahradě nebo v okolí, případně kombinovat s jemně mletými přírodními hlinkami dostupnými v obchodech s výtvarnými potřebami. Hlínu je nutné důkladně rozmíchat ve vodě na hladkou, bez zbytkových kamínků a nečistot, nejlépe přecedit přes jemné síto, a konzistenci upravit tak, aby engoba dobře držela na štětci a nestékala příliš rychle z povrchu výrobku.

Jak nanést engobu na keramický výrobek

Engoba se nanáší na výrobek v době, kdy je hlína ještě dostatečně vlhká, takzvaně kožovitá, protože na zcela suchém povrchu engoba špatně přilne a může se po zaschnutí odprýskávat ve vrstvičkách. Nanáší se štětcem, houbičkou nebo namáčením celého výrobku, přičemž je důležité nanášet rovnoměrnou vrstvu, ne příliš tlustou, aby po zaschnutí a výpalu nevznikaly praskliny způsobené odlišnou rychlostí vysychání engoby a podkladové hlíny.

Po nanesení engoby je vhodné výrobek nechat volně oschnout na vzduchu, mimo přímý zdroj tepla, protože rychlé vysychání by mohlo způsobit praskání vrstvy. Teprve po úplném zaschnutí a před výpalem lze povrch ještě jemně přebrousit nebo vyhladit, pokud chcete dosáhnout hladšího a lesklejšího výsledného povrchu po výpalu.

Vrypová a vyrývaná dekorace s kontrastní engobou

Oblíbenou technikou spojenou s engobou je takzvaná sgrafita, při které se na povrch nejprve nanese jedna barva engoby, a po jejím částečném zaschnutí se do ní rýhuje nebo vyškrabuje vzor, který odhalí spodní, jinak zabarvenou vrstvu hlíny nebo jinou vrstvu engoby. Tímto postupem vznikají kontrastní kreslené motivy, které po výpalu zůstávají trvalou součástí povrchu výrobku, podobně jako kreslení tuší, jen v hliněné podobě.

Pro tuto techniku je důležité správné časování, protože engoba musí být zaschlá natolik, aby držela tvar a nerozpíjela se, ale zároveň ještě dostatečně vlhká, aby se do ní dalo snadno rýhovat bez praskání okolní vrstvy. Tento moment se musí trochu odhadnout zkušeností, ale i začátečník si jej po několika pokusech osvojí.

Přírodní oxidy a jejich barevné odstíny po výpalu

Kromě engoby se v keramice tradičně používají přírodní minerální oxidy, především oxid železa, který dává po výpalu odstíny od žluté přes oranžovou, červenou až po hnědou a černou, podle koncentrace a podle typu výpalu. Oxid kobaltu dává charakteristickou modrou, oxid mědi zelenou až tyrkysovou, a tyto oxidy, i když nejsou rostlinného původu, patří mezi tradiční přírodní minerální barviva používaná v keramice po staletí.

Tyto oxidy se míchají do vodné suspenze podobně jako engoba a nanášejí se na povrch výrobku stejným způsobem, štětcem nebo namáčením, přičemž výsledná intenzita barvy závisí na koncentraci oxidu v suspenzi a na teplotě a atmosféře výpalu. Je nutné s oxidy zacházet v rukavicích a s respektem k bezpečnosti, protože na rozdíl od rostlinných barviv jde o minerální sloučeniny, které by se nemělo vdechovat v prachové formě.

Kuřácký a rašelinový výpal jako přírodní způsob zabarvení povrchu

Zajímavou alternativou ke klasickému barvení je takzvaný kuřácký výpal, při kterém se nevypálený nebo částečně vypálený výrobek obloží organickým materiálem, jako jsou piliny, suché listí, seno nebo slupky z ořechů, a následně se zapálí v omezeném přístupu vzduchu. Kouř a sazeniny z hořícího organického materiálu se usazují na povrchu keramiky a vytvářejí nepravidelné černé, šedé a kouřové skvrny, které dávají výrobku jedinečný, nikdy opakovatelný vzhled.

Tato technika je svým charakterem velmi blízká filosofii přírodního barvení, protože výsledek závisí na konkrétním organickém materiálu, který jste použili, na vlhkosti vzduchu a na způsobu, jakým výrobek hořel, a žádné dva kusy nevyjdou úplně stejně. Je to technika, která se hodí spíše pro dekorativní než užitkové nádobí, protože povrch po kuřáckém výpalu zůstává neglazovaný a propustný pro vodu.

Limity přírodního přístupu v keramice a kdy sáhnout po glazuře

Je důležité si uvědomit, že žádná z popsaných přírodních technik nenahrazuje klasickou glazuru tam, kde potřebujete výrobek vodotěsný a hygienicky bezpečný pro kontakt s potravinami, protože engoba i kuřácký výpal zůstávají povrchově propustné a nejsou určeny na nádobí, ve kterém budete vařit nebo skladovat jídlo. Pro dekorativní předměty, květináče nebo sošky jsou ale tyto postupy naprosto dostačující a dávají výrobku charakter, který glazovaná keramika postrádá.

Pokud chcete výrobek po přírodním zabarvení engobou nebo oxidy ještě zpevnit a částečně zneprodyšnit, lze po výpalu povrch ošetřit přírodním voskem nebo lněným olejem, podobně jako u dřeva, čímž se alespoň částečně omezí nasávání vlhkosti, i když to nikdy nenahradí skutečnou sklovitou glazuru.